Stojím nad ní v tramvaji. Je mi povědomá. Není to máma mojí spolužačky?

Jasně, ta podoba!

Ale ne, její máma už umřela.

Sakra, vždyť je to ona, moje dávná, tajná láska!

Ta zestárla! Ty vrásky a šediny…

Oslovím ji: „Markéto!“

Vzhlédne: „Jé, táta mého spolužáka, nevšimla jsem si, posaďte se.“