Láhev rumu za J. V. Andropova (9. února 1984)

My jsme cyničtí opravdu byli, a celkem to bylo i pochopitelné, on ten osmašedesátý rok a normalizační lhaní spolu s informační dvojakostí – něco jiného se říkalo doma, něco jiného ve škole – ale slušní kantoři vždy dokázali naznačit že „to a to“ si máme radši nechat vysvětlit od rodičů – to vše v nás ten cynismus jen probouzelo…
Mám ale v paměti, skoro by to bylo na povídku, jinou historku – byl jsem počátkem srpna 1973 spolu s mou ségrou na dětském táboře v německu, přes známé, naši nám to zařizovali každý rok, abychom se udržovali v němčině…A tak jsme byli jediní dva Češi v táboře plném malých Němců, enderáků. No a došlo k tomu, že umřel Walter Ulbricht. Být na táboře u nás, mezi českými dětmi, tak by pravděpodobně proběhla nějaká informace na nástupu u vlajky, ta by se asi stáhla na den na půl žerdi, a večer by místo diskotéky byl táborák. Enderáčata ale ne…Věřte nevěřte, tam nastalo davové truchlení, na jaké jsme zvyklí leda z některých asijských despocií…Děti chodily v tom nejtmavsim co měly, neustale slzičky v očích, pořád se konaly smuteční nástupy, na nich se ve stupidních projevech střídali vedoucí, ale vystupovaly se svými emotivními sděleními i malé děti…bylo mi čtrnáct a půl a připadal jsem si jak z jiné planety…