Tma ve slovech
Nemůžu usnout. Nedokážu si vybavit její tvář. Zkouším ji popsat, vyvolat. Slova ve tmě. Rozčepýřené vlasy. Černé oči. Temné stíny. Vzpomínky. Zastřenýhlas. Smích a nářek. Bez nich jen ozvěna v hlavě, díra v hrudi, zátiší po okraj zalité nicotou. Tma ve slovech. Už svítá? Prosím, vrať se nám, babičko!
dále...
Žena
Obloha stmavla blížiacou sa nocou a búrkou. Dopísala posledné slová a položila denník na stôl. Strach pominul. „Už nikdy viac!“ Obliekla si plášť a vyšla do záhrady. Dýchala zhlboka, keď objala kmeň starej lipy. Vedela, že je koniec. A mužov hnev nemal ráno protivníka. Len havran krákal nad tlejúcim stromom.
dále...
Na vlásku
Tma tvoří stěnu, strach má ledové ruce. A tvoje slova jsou jako maják. „Drž se mě, bratříčku. Drž se, než to přijde.“ Cestičky v místech, kde se mě dotýkáš, hřejí. „Zůstaň se mnou, bratříčku. Zůstaň, než to přijde.“ *** „Prosila bych dohola,“ pípne. „Do pr-‚PÍP!‘, už to přišlo,“ zaúpí její vši.
dále...
Jen když…
Jakoby se ve tmě nebál vyslovit to, co nemohl přes den. Konečně nemusel být za siláka, hrdinu. Mohl se přitisknout, hladit mě a líbat. Šeptal něžná slůvka. Pokojem se nese óda na mé boky, bělostnou pleť, rudé rty. Třeba se dnes konečně dostane k „miluji tě“. Nebo možná ne… Nevadí.
dále...
Noc v Kjótu
Zakryla si cudně vějířem bílý obličej a usmála se za ním. Na řadě byl tanec. Sakurově růžové hedvábí se mihlo za papírovou stěnou. Čekala, že tuhle noc se to stane. Usmál se na ni a ji zamrazilo. Ve tmě zazněl slastný povzdech. Kimono jí pomalu stékalo z nahých ramen. „Gejšo…“
dále...
Padesátdevět minut na orloji
Bartoloměj neměl problém se dveřmi jako takovými, kdepak. Problém měl teprve tehdy, když se zavřely. Ten sen se mu poslední dobou vrací: je mu zima, chce se obléci do cáru hadrů, visící mu z rukou. Ty však jsou jeho vlastní kůže. Jak dlouho ještě musí ve tmě poslouchat svůj křik?
dále...
Nejnovější komentáře