První poslední
Vůbec se za ty roky nezměnila. Pohled stále tentýž. I úsměv. “Patnáct let, je to možný?” směje se a kolem těch smyslných očí i rtů se jí dělají droboulinké vrásky. „Znals Bobra?“ zeptá se dychtivě. Neznal, ale chci ji potěšit: “Jasně!” Nadšená: „Fakt?“ „Bobra znal každej.“ „Tak Bobr je mrtvej.“
dále...
Mezi 12 a 22
Spatřili se možná na Újezdě. Na Malostranské jejich vášnivé pohledy a vzájemné sympatie nešlo přehlédnout. On vstřícně rozpřáhl ruce, ona se smála. Pokrčila rameny, pohodila vlasy. Vzdalovali se, přibližovali, oči ze sebe nespouštěli. Před Chotkovými sady posmutněl, mávl ze zadní plošiny dvaadvacítky. Koleje odbočovaly vlevo. Dvanáctka, kterou řídila, pokračovala rovně.
dále...
Malostranská povídka
Poznali se díky internetu. Vyměnili si několik zpráv, pak se setkali. Měli si o čem povídat, oba milovali běhání. Po třech hodinách se museli rozloučit. Rozhodl se vyprovodit ji do metra. Když se náhle ve stanici Malostranská zastavily jezdící schody, setrvačností pokračovala dál. Zachytil ji. V jeho náruči již zůstala.
dále...
Poťouchlá příjmení
Ve škole bylo Adamovo příjmení terčem posměchu spolužáků, přestože stejné nosil i jeden známý a uznávaný herec. Evě jméno také ztrpčovalo dětství. Babička jí chlácholila, že to jednou změní vdavky. Potkali se spolu v porotě jisté gastronomické soutěže. Navzájem se představili a totálně tím odbourali sebe i kolegy: „Pytlíková.“ „Polívka.“
dále...
Jestřábice a vlk
Zdviž zastavuje. Dveře se otvírají, přichází světlo. Noční hlídač a účetní vymrkávají pátou ranní z očí. „Znáte tu pohádku o jestřábici a vlkovi, slečno? Vždycky se potkáme jenom za úsvitu nebo večer před výtahem.“ Účetní se smutně usměje. Pak roztáhne křídla a vylétne z kabiny do labyrintu probouzejícího se města.
dále...
Nejnovější komentáře