Z kola ven
Ležela schoulená na rohu ulice a cítila beznaděj. „Všechno končí… Jsem jen jednou z mnoha a nikdo už mě nepotřebuje.“ stěžovala si. „Ale vždyť jsi jedinečná, jiná než všechny ostatní a chybíš nám tu! Jistě se brzy vrátíš na své místo…“ „A co když ne?“ vzdychla stará pošlapaná dlažební kostka.
dále...
První poslední
Vůbec se za ty roky nezměnila. Pohled stále tentýž. I úsměv. “Patnáct let, je to možný?” směje se a kolem těch smyslných očí i rtů se jí dělají droboulinké vrásky. „Znals Bobra?“ zeptá se dychtivě. Neznal, ale chci ji potěšit: “Jasně!” Nadšená: „Fakt?“ „Bobra znal každej.“ „Tak Bobr je mrtvej.“
dále...
Její kniha
Šla jen tak bez cíle po ulici, jako už kolikrát, když tu ji upoutal jeden nepatrný krámek svou zaprášenou výlohou. Vešla dovnitř, přímo mezi police ze samých knih, náhodně si, ani neví proč, vybrala zrovna tuhle, otevře ji a čte: „Šla jen tak bez cíle po ulici, jako už kolikrát…“
dále...
Cit pro věc
„Selí!“ Hlaholil stánkař do tiché ulice. „Říká se zelí!“ Přísná paní! Asi učitelka. Odpověděl obvyklým asijským usmíváním a vzápětí se mu podařilo prodat jí ručníky. Sajimavé, pomyslel si. „Kafijó!“ „Říká se ‚kar-fi-ol‘!“ Policistka. Džíny. Cistapadeposím. A-chá! Vyčkal, až se ulice zaplní a zahulákal: „Ce-si Ce-chum hophophop!“ Domů šel v balíku.
dále...
Nejnovější komentáře