Listopad, jedno pondělní ráno
U dveří metra stojí mladá žena v čepici, nemá vlasy, řasy ani obočí. Za ruku drží malého kluka. Utírá mu tvář, jak to starostlivé matky dělávají.
„Tohle jsou poslední Vánoce?“ ptá se kluk.
„Ano, tohle jsou poslední Vánoce.“ odpovídá žena.
Souprava zastavuje, dveře se otevírají a chlapec s maminkou odcházejí.
Milane, nebuďte smutný, že nikdo nereagoval. Na Facebooku a Twitteru jsem zachytil velmi pohnuté komentáře. Čtenáři si prostě tady čtou a tam povídají o tom, co tu přečetli.
Na to se moc reagovat nedá. To je jak kdyby znenadání přiletěl granát a utrhnul vám paži. To se dá leda vytěsnit. I když to teda taky moc nejde.