Je březen, vítr, lije jako z konve. Čekám na zastávce a klepu se zimou. Do neútulně nevytopené tramvaje se mnou nastupuje stařičká dáma upraveného vzhledu s elegantní kabelkou. Sotva dosedne, vytáhne z té kabelky smetanový nanuk v čokoládě a na pět kousnutí ho má v sobě. Když musíš, tak musíš.
alkohol (36) automobil (30) babička (29) bolest (26) cesta (61) doktor (33) děda (39) děti (78) hospoda (28) jídlo (42) konec (58) láska (46) muž (34) město (26) nebezpečí (29) noc (37) omyl (27) otec (28) oči (33) peníze (31) pes (28) práce (37) překvapení (63) rozhodnutí (33) rozhovor (59) setkání (29) strach (27) tma (27) tušení (37) voda (25) vzpomínka (33) záporná postava (35) řešení (25) žena (71) život (26)
Možná ten konec… náápad dobrej, situace parádně rozehraná. Jen mi přijde, že kdyby se po usednutí začala horečnatě probírat kabelkou (absťák!!!!) a pak vytáhla…. nanuk a blaženě se do něja zahryzla… No, jen nápad rejpavého čtenáře.
Díky za komentář, souhlasím 🙂
Upřímně řečeno, ani jsem nečekala, že by se příběh dočkal publikace: tímto děkuji panu Královi za laskavost!
Jinak je to popsáno tak, jak to proběhlo, paní šla najisto, fabulovat moc neumím… Vlastně jsem ani nevěděla, jak zdůraznit absurdnost i z hlediska toho, že v MHD se jíst nemá. Kdybych někdy příště zase něco zkusila sepsat, určitě se nad dramatizací ještě víc zamyslím.
Tak zase je to jiný úhel pohledu, kdyby všichni dramatizovali, budou „50“ na jedno brdo, a to by byla škoda. Mně to jen nedalo, úplně jsem tu situaci před sebou viděla (možná mě k tomu ponoukl název :-))