Posmrtná (Dvoustý příběh)

Když jsem konečně umřel – nudou, při „večeru plném zábavy“, zjistil jsem s nevolí, že moje neblahá existence jaksi pokračuje. Věci v okolí, které mě ke konci až nesnesitelně obtěžovaly, se rozplynuly a já uviděl, že jsem nikde, obklopen ničím. Nikde nic.
Že to není nebe, bylo jasné na první pohled.

Z neznámých důvodů mi zůstal špaček tužky a zápisníček se stránkami sotva na padesát slov. A tak píšu. Tady totiž není co dělat, víme? Pokaždé, když dopíšu stránku, vytrhnu list, upustím ho jakýmkoliv směrem a sleduji, jak se pomalu vzdaluje, až zmizí. To je celá moje práce i zábava.

Poslední dobou (Takové věci píšu už jen ze zvyku. Součástí mého údělu je totiž přetrvávat v bezčasí.) často (vida, další zbytné slovo) zvažuji, je-li nějaké tam. Listy z bloku přece někam mizí: nějaké tam by tedy být mohlo. A je-li tam, není vyloučeno, že na tom místě někdo je, poněvadž, je-li někdo, je většinou někde. Otázka, která mi z těchto úvah vyplynula, mě mučí tak, že činí moje peklo méně neuchopitelným a tím paradoxně snesitelnějším. Stále znovu zkoumám, jestli je možné, že má slova možná právě teď, v tomto okamžiku, který není a dokonce se pojmu „být“ vymyká, někdo čte.