Rozloučení nad ránem
Procitl jsem a ona seděla na posteli v těch lehounkých letních šatech, které měla, když jsem ji poznal.
Věnovala mi plachý úsměv: „Ahoj, chtěla jsem se rozloučit, asi už budu muset…“ Naklonila se, jemně mě políbila a já usnul.
Znovu mě probudil telefon. „Vaše žena v noci zemřela,“ řekl doktor.
To by otiskli i v časáku Enigma