Vrátila se na terasu s orosenou sklenicí a usedla ke knížce. Slova jí najednou přestávala dávat smysl.
Protěhla, veďer – co to proboha je?
Pozdvihla obočí. Půjde se natáhnout, nesoustředí se. Mojito v tom horku nebyl dobrý nápad…
Do ťukání bílé hůlky zafoukal vítr a odfoukl ze stránky kousky opadaných květů.
Překladatelka, redaktorka a korektorka, kterou baví život.
Ten závěr se mi líbí čím dál víc. Je to překvapivé a malebné. Snad jen vítr nemusel foukat do ťukání hůlky. Ale – pěkné.