Cizí šofér
Únorové ráno. Poskakuje z jedné nohy na druhou. Na zastávce je sama.
Autobus svítí teplem. Tohohle šoféra nezná.
„K Můstku, do školky,“ podává řidiči padesátník, co dostává na cestu od mámy.
„Kolik ti je?“
„Pět.“
„Samotnou tě vzít nemůžu,“ zavírá šofér dveře.
S padesátníkem v dlani čeká na další autobus.
Spisovatelka.
! Teď budu celý den myslet na tu chuděrku malou, jak tam čeká…
Chudinka El. Žila v dobách, kdy bylo běžné strčit dítě do vlaku s tím, že v městě X si ho někdo vyzvedne.
Teď se mi vybavilo, jak jsem šel se svým padesátníkem do hudebky. Při nastupování mi spadl pod autobus. Když jsem se shýbnul, uhodily mě do hlavy zavírající se dveře a bus byl fuč. Nevím, jak dlouho jsem tam rozpláclý ležel. Ale jelikož si tu strašnou křivdu pořád pamatuju, ležím tam asi dodnes.
a teď ještě na malého vydavatele, jak tam leží v blátě! Už pět minut hledím do zdi.
Ostatně, naši rodiče měli ve zvyku nás posadit do letadla. Ale nepamatuji si, že by mi pod něj spadl padesátník…