Ach!
Vlastně si jí předtím povšimnul jen letmo… Nejdřív zachytil její vůni, pak záchvěv slunce v červených náušnicích… Stála zarámovaná dveřním rámem, do vlasů jí dopadaly sluneční paprsky, s jednou rukou zdviženou jako renesanční Madona a druhou nedbale opřenou na boku…
Pootevřené rty se jí slabě zachvěly, když řekla:
„Co čumíš?!“
Spisovatelka, překladatelka
hotová Hrabalovská poetika 🙂
Skvělé, velmi výstižné, znám velmi dobře na vlastní uši!
Úplně Tě v tom dveřním rámu vidím 🙂