Podívala se k nebi. Z temnoty nad ní se jemně a zlehka, jako peříčka, snášely sněhové vločky. Jedna se jí zachytila na řasách. Lucie zvolna přivřela oči a sama pro sebe si tiše řekla „No to je výborný, rozpustí mi to řasenku a budu vypadat jak pitomej strašák…. Bílej xindl…“