Slonice

Hlavní nádraží.

Ve vestibulu kouknu na hodiny.

Ujede mi to!

Rozběhnu se a pak ho uvidím. Bílou hůlkou si proráží cestu davem.

Sakra, toho kluka jsem už přece vedla! Jezdí stejným vlakem!

Proderu se k němu: „Povedu vás.“

„Prima,“ usměje se. „Vás už poznám podle hlasu. A taky strašně dupete…“