Příběh o strachu 3
„Skoč!“, zakřičela s provokativním úsměvem. Třásl se nejen zimou. Na jeho bělavé kůži perlily kapky vody, spodní ret se mu chvěl. Zavřel oči a skočil. Nemocniční pokoj měl bleděmodré zdi. „Skočil jsem“, řekl a usmál se na ní. Styděla se a přisunula vozík k posteli. Nezlobil se, byla to hra.
… no, nevím – asi je dobře, že vzbuzuje ambivalentní pocity…
Možná by vyznělo uvěřitelněji, kdyby žena nekřičela, ale naopak šeptala. Podle méjo názoru by to prohloubilo vnitřní napětí příběhu.
Pozor na gramatiku:
usmál se na ní – na ni
Zkusil jsem si to přečíst s „šeptala“ a opravdu to znělo líp (lépe). Adriano, než to vydáš tiskem, zkus si taky zašeptat.
Gramatika upravena.
oprava překlepu: Podle mého ,-)
Díky…
Kolegové, na textu nebudu nic měnit. Tento příběh jsem bohužel zažila. Byly to děti, hrálu si, blbli. Proto křičela…:)Žije s tím dosud, on zemřel.
To samozřejmě mění situaci, je mi to líto; brala jsem příspěvek jako běžný text.
No jo, ale nám, co neznáme předlohu, ten příběh dává samozřejmě jiný smysl. Tak to prostě je – jakmile nějaký text zveřejníš, přivlastní si ho ten, kdo ho čte a předělá si ho podle svého.
Ale to je asi správně.
Když někdy mám urgentní nutnkání něco komentovat, tak se nesnažím zasahovat do autorova textu, neb se mi to zdá nevhodné, hloupé a zbytečné. Stejně tak vypouštím i upozorňování na nějaké chyby v interpunkci, to je ještě větši bulovina. Zavání to mudrlantstvím. Ale potkávám se s tímto domestifikovaným nešvarem často, zejména v komentářích pod blogy, kdy komentující jenom aby něco řekl, vyčítá autorovi, že ve 12 větě ve třetím slove zapomněl tečku na i. Uf. To jsme snad tady v jiném levlu…