Seděl nehybně, s tlamou pootevřenou, chladné oči upíral pod sebe. Hluboko pod ním se ulicemi hemžily nicnetušící postavy. „Svačinky,“ prolétlo mu hlavou. Měl pocit, že tam takhle číhá celé věky. A hlad mezitím sílil. Zaostřil. Osamocené dítě se zdá jako ideální kořist. Připravil se ke skoku a… Nic. Chrliče neskáčou.